karakal

Karakalové

jsou většinou samotáři, ale výjimečně spolu mohou nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci a to zřejmě i mimo období páření.Každý jedinec má vlastní teritorium. Jeho velikost se liší podle toho, zda jde o samici nebo samce. Samci mají obvykle větší území. To může mít plochu od zhruba 5 km² až po více než 220 km², zcela výjimečně až přes 1 000 km². V sušších oblastech s menší koncentrací kořisti jsou teritoria větší.

Rozmnožování

Samice dávají zvýšeným značkováním najevo, že se nacházejí v říji. Pářit se mohou celoročně. Období, kdy je pár spolu, trvá obvykle 3–7 dní. Samice často kopulují s více samci krátce po sobě. Po 68–81 dnech březosti se rodí obvykle 2 koťata (maximum je 6). Samice je porodí ve vykotlaném stromu, jeskyni či v opuštěné noře lišky, hrabáče nebo dikobraza a stěhuje je poměrně často, aby je ochránila před predátory. Ve třech měsících věku jsou mláďata schopná lovit, krátce nato jsou odstavena a nejpozději po deseti měsících matku opouštějí, aby si našla vlastní teritorium. Pohlavní zralosti dosahují po 12–15 měsících. Karakal se může v zajetí dožít až 20 let, v přírodě žijí obvykle do 12 let.

Vztahy s jinými šelmami, predace

Karakalové se málokdy stanou kořistí jiných šelem, neboť jsou dobře maskovaní, rychlí, mrštní, mají vynikající smysly a umějí dobře šplhat po stromech. Přesto mohou být zabiti lvy, levharty a hyenami, výjimečně i vlky. Konkurenci pro ně představují všechny středně velké šelmy, především šakalové a servalové, částečně i gepardi. Výzkum zjistil, že pokud dojde na určitém místě ke snížení výskytu šakalů, zvýší se počet karakalů.

Vztahy s lidmi, hrozby

Karakalové byli ve starém Egyptě často znázorňováni na nástěnných malbách. Egypťané připisovali jejich pohledu kouzelnou moc a zřejmě pro ně karakalové měli náboženský význam. Někdy je i mumifikovali.V Persii a Indii byli chováni pro zábavu. Lidé je cvičili v chytání zajíců a ptáků a pak mezi nimi byly pořádány závody. Někdy je vypouštěli mezi hejno holubů, přičemž předtím se uzavíraly sázky, kolik jich skolí. Prý jich dokázali zabít až 12 předtím, než ptáci ulétli.Pokud je v zajetí držen odchycený původně divoký jedinec, bývá velmi vznětlivý a podrážděný. Alfred Brehmprý jednou k chycenému karakalovi umístil do klece silného kousavého psa. Kočka ho okamžitě napadla, a přestože se srdnatě bránil, nakonec i zabila. Pokud je však odchycen jako mládě, dá se snadno ochočit a využívat následně jako lovecké zvíře. Pro lidi není nebezpečný, ani pokud je zraněný, a napadení karakalem je extrémně vzácné.